SLOVNÍČEK POJMŮ

AACS – ADVANCED ACCESS CONTENT SYSTÉM

Je název pro ochranný systém, který se využívá u optických disků založených na modrém laseru (disky třetí generace), tedy u HD-DVD a Blu-ray. Tento systém chrání uložený audiovizuální obsah před neoprávněným kopírováním a přehráváním. Celý systém je založen na šifrování dat pomocí 128-bitového AES (Advanced Encrypt Standard) algoritmu. V případě použití správného klíče a splnění všech podmínek pro přehrání je možné přehrávat HD obsah. Pakliže je některá z části ochran narušena, může dojít k degradaci výstupu například snížením rozlišení, nebo v horším případě i nemožnosti obsah přehrát.

V tomto systému jsou zastoupeny následující ochrany: Analog Sunset, Audio Watermark, Digital Only Token, HDCP (High-bandwidth Digital Content Protection), Image Constraint Token a Managed Copy.

Volitelně mohou disky obsahovat ještě následující ochrany: BD+, ROM Mark a RPC (Region Playback Control).

AACS LA – Advanced Access Content System Licensing Administrator

Je konsorcium, které zajišťuje podporu pro AACS. Založeno bylo 14. července 2004 a mezi zakladatele patří společnosti IBM, Intel Corporation, Microsoft, Matsushita, Sony, Toshiba, The Walt Disney Company a Warner Bros Studios. Náplní konsorcia je schvalování specifikací, vystavování certifikátů a licencování zařízení. 17. února 2006 byl uvedena specifikace AACS verze 0.91, kterou použila Toshiba pro své první HD-DVD přehrávače.

BD+

Je doplňující ochranou pro Blu-ray média vyvinutý společností Cryptography Research Inc. Princip tohoto ochranného systému je založen na konceptu Self-Protecting Digital Content a pro svůj chod využívá dynamický šifrovací klíč.

V případě, že někdo dokáže zjistit aktuální klíč pro dešifrování obsahu disku a využít ho tak k vytváření nelegálních kopií, může výrobce zareagovat a tento klíč zakázat. Pakliže je některý z klíčů zakázán, pro spuštění daného obsahu bude vyžadován nový. Nový klíč pak může být šířen na Blu-ray discích s novějším datem výroby.

Tento systém si mimo jiné hlídá také to, zda nebylo s přehrávačem manipulováno za účelem prolomení ochrany (nahrání modifikovaného firmware).

BDA – BLU-RAY DISC ASSOCIATION

Je sdružení, které zajišťuje vývoj, licencování a propagaci Blu-ray technologie. Samotná asociace je rozdělena do tří úrovní – Board of Directors (správní rada), Contributors (spolupracovníci) a General Members (hlavní členové.

K založení tohoto sdružení došlo v květnu 2002 devíti společnostmi, které se zabývají elektronikou (Sony, Matsushita, Pioneer, Philips, Thomson, LG Electronics, Hitachi, Sharp a Samsung). Zpočátku byl pro tuto asociaci používán název Blu-ray Disc Founders (BDF), který se však v průběhu roku 2004 změnil na Blu-ray Disc Association. V současné době čítá asociace přes 250 členů do nichž patří většina významných výrobců elektroniky, výpočetní techniky a filmových studií.

BDF – BLU-RAY DISC FOUNDERS

viz. BDA – Blu-ray Disc Association

CSS – CONTENT SCRAMBLING SYSTEM

Je ochrana proti neoprávněnému kopírování, která se používá u DVD-Video disků. Tato ochrana vznikla na žádost filmových studií, aby jejich díla nebyla nelegálně kopírována. Dnes již existuje velké množství aplikací, které dokáží tuto ochranu prolomit. Tuto ochranu dokázal prolomit i 16-letý norský hacker Jon Johansen v roce 1999 se svou aplikací, kterou nazval DeCSS.

DRM – DIGITAL RIGHTS MANAGEMENT

Neboli v českém překladu “Správa digitálních práv” je pojem, který označuje systém pro kontrolu či omezení přístupu k digitálnímu obsahu. Multimediální soubory s DRM jsou vlastně chráněné soubory se kterými lze dělat pouze to, co si jejich autor přeje. Mezi povolené činnosti může patřit například pouze jediné shlédnutí obsahu, případně může být obsah povolen i několikanásobnému shlédnutí. To samé platí i o kopírování. Samozřejmostí je, že tyto činnosti může provádět pouze oprávněná osoba. Díky tomu mohou být soubory s DRM vystaveny na veřejném médiu, jakým je například Internet. K samotnému obsahu se ovšem mohou dostat pouze ti, kteří získají (zakoupí) patřičná práva. Práva mohou být například časově omezena.

HD – HIGH DEFINITION

Je video, které je zaznamenáno ve vysokém rozlišení. Tento formát již od počátku počítá se širokoúhlým formátem, který je pro sledování videí vhodnější. Poměr stran tohoto formátu činí 16:9. Rozlišení videa může být od 1280 x 720 až po 1920 x 1080 (FullHD) pixelů. Již dnes se objevují televize s rozlišením 4096 x 2160 pixelů, což je plocha 4x větší než u 1920 x 1080 formátu. V současné době jsou nejpopulárnější tzv. “HD ready” přístroje, které pracují s rozlišením 1366 x 768 pixelů. V případě rozlišení 1920 x 1080 může být obraz až 4x ostřejší, než je například u DVD.

Obnovovací frekvence se odvíjí od oblasti pro kterou je záznam určen, může to být 24, 25, 30, 50 či 60 Hz a snímky mohou být prokládané (i – interlaced) či neprokládané (p – progressive). Pro konkrétní označení se používá počet řádků, za kterým následuje údaj o snímcích. Například 1080i60 znamená, že obraz má rozlišení 1920 x 1080 pixelů, snímky jsou prokládané a obnovovací frekvence činí 60 Hz. Údaj o obnovovací frekvenci bývá často vynecháván, protože se automaticky počítá s obnovovací frekvencí pro dané území.

HDCP – HIGH-BANDWIDTH DIGITAL CONTENT PROTECTION

Je dalším způsobem ochrany, která se využívá u HD obsahu a spolupracuje s Image Constraint Token ochranou. Za zrodem této technologie stojí společnost Intel Corporation. HDCP hlídá přenos dat mezi přehrávačem a zobrazovacím zařízením. Jestliže nejde samotné médium zkopírovat v počítači, mohl by se někdo pokusit připojit přehrávač k záznamovému zařízení, které by tak pořídilo záznam ze vstupu ve vysoké kvalitě a bez jakékoliv ochrany. Tato ochrana tedy zajistí to, že zobrazovaný obsah putuje z přehrávače po digitálním rozhraní (DVI či HDMI) zašifrovaně a až zobrazovací jednotka (LCD displej, projektor) může obsah rozšifrovat.

Pakliže některé ze zařízení nepodporuje HDCP, či byl detekován pokus o jeho vypnutí bude zobrazován obraz pouze v polovičním rozlišení. Pro podporu HDCP v počítači je zapotřebí grafická karta s monitorem podporujícím HDCP a operační systém Windows Vista. Aby mohlo být zařízení HDCP kompatibilní, musí získat potřebnou licenci od společnosti Digital Content Protection. Tento způsob ochrany chrání jak audio tak video stopu.

MACROVISION

Macrovision je společnost, která se zabývá vývojem ochran proti nelegálnímu kopírování. Mezi její produkty patří stejnojmenná ochrana Macrovision či DVD APS, které mají za úkol chránit signál před pořizováním nelegálních kopií na analogových výstupech. Společnost má na svém seznamu i ochrany pro CD-Audio, kterou je například Cactus Data Shield či pro datová média v podoběSafeDisc 2 a 3.

MPEG

MPEG je zkratkou pro MOTION PICTURE EXPERT GROUP, což může být volně přeloženo jako “Skupina expertů pro pohyblivý obraz”. Organizace spolupracuje s Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO) a Mezinárodní elektro-technickou komisí (IEC) na vývoji a standardizaci v oblasti kódování audiovizuálních informací pomocí kompresního algoritmu. Tuto skupinu můžete také nalézt pod oficiálním označením ISO/IEC JTC1/SC29 WG11.

První zmínky o této skupině se datují ke květnu roku 1988, kdy se v Ottawě konala první schůze. V roce 2005 čítala schůze přes 350 členů z odvětví průmyslu, univerzitního a vědeckého výzkumu. První kodek, který byl označen jako MPEG-1 spatřil světlo světa v roce 1991. Mezi přijaté standardy dále patříMPEG-2, MPEG-3, MPEG-4 , MPEG-7, MPEG-21, MPEG-A, MPEG-B, MPEG-C, MPEG-D a MPEG-E.

MPEG-1

MPEG-1 byl první vlaštovkou v oblasti ztrátové komprese videa. Tento kodek také zahrnuje dnes již velmi populární a rozšířený kompresní formát pro audio stopu a to MPEG Layer 3 (MP3). Datový tok videa se může pohybovat až do 1,5 Mbit/s. 352 x 288 pixelů je nejčastějším rozlišením, které se u tohoto formátu používá. Video může být složeno až z 25 snímků za sekundu a může mít 24-bitovou barevnou hloubkou. Tento kodek našel využití především u formátuVideo CD (VCD).

MPEG-2

MPEG-2 je kompresním formátem pro video a audio obsah. Formát byl vyvinut pro vysílání obrazu v TV kvalitě. Díky tomu ho můžeme nalézt na médiích jako jeATSC, DVB, ISDB, digitální kabelová TV, SVCD, a v určité modifikaci i jako .VOB (Video OBject) soubory na DVD discích. Na DVD discích se tak nejčastěji používá rozlišení 720 x 576 pixelů při 25 snímcích za sekundu u normy PAL. V případě NTSC je rozlišení 720 × 480 pixelů a počet snímků za sekundu činí 29,97. Tento formát je ovšem využit i pro uložení HD videa v rozlišení 1920 x 1080 pixelů s 50 snímky za sekundu. MPEG-2 podporuje i proměnlivý datový tok VBR (Variable Bit Rate – proměnný datový tok), díky kterému se může na DVD uložit delší film, než v případě CBR (Constant Bit Rate – konstantní datový tok).

MPEG-3

MPEG-3 je často zaměňován s formátem MPEG Layer 3 (MP3), což je špatně. Tento formát byl vyvinut pro ukládání HDTV formátu, ale nakonec se neprosadil. Na jeho pozici se totiž dostal předchůdce v podobě MPEG-2 s některými rozšířeními.

MPEG-4

MPEG-4 je standard pro multimediální soubory, který zahrnuje více částí. Vybrané části pak mohou standardizovat různé kategorie spojené s multimédii. Mezi tyto kategorie patří například video, audio a souborový formát:

MPEG-4 PART 10 / MPEG-4 AVC / H.264

H.264 je konkrétním standardem pro kompresi videa, který je také znám pod označením MPEG-4 Part 10 ( ISO/IEC 14496-10) či MPEG-4 AVC (Advanced Video Coding). Za vývojem tohoto kodeku stojí skupina ITU-T Video Coding Experts Group (VCEG) společně s Moving Picture Experts Group (MPEG). Toto partnerství vystupuje pod názvem Joint Video Team (JVT). Konečný návrh první verze byl standardizován v květnu 2003. Cílem tohoto formátu bylo dosažení nižšího datového toku při stejné kvalitě než u formátu MPEG-2, aniž by byly výrazně navýšeny systémové nároky pro dekódování. Už od počátku bylo plánováno široké využití, proto se s tímto kodekem můžeme setkat jak u mobilních přístrojů (mobilní telefony, přehrávače apod.) kde je kladen požadavek především na nízký datový tok a nízkou systémovou náročnost. Takto vytvořená videa mohou být v zařízení uložena, nebo mohou být streamována skrze mobilní síť. Kodek si dobře poradí i s vysokým rozlišením a požadavkem vysoké obrazové kvality, díky tomu se tento formát ujal u videa ve vysokém rozlišení v podobě HD-DVD a Blu-ray či streamovaného HD vysílání.

ROM MARK

Je volitelnou doplňující ochranou pro Blu-ray média. Princip této ochrany je založen na přítomnosti jednoznačně identifikující fyzické značky na lisovaném Blu-ray disku. V případě, že by byl disk zkopírován, nebude na jeho kopii tato značka přítomna. Bez přítomnosti této značky bude kopie disku v přehrávačích nečitelná.

RPC (REGION PLAYBACK CONTROL)

Tato ochrana se může vyskytovat jak u optických disků druhé (DVD), tak i třetí (Blu-ray) generace. Hlavním záměrem je rozdělení celosvětového trhnu na několik menších. Díky tomu mají filmová studia kontrolu nad tím, kde bude daný film možné distribuovat. Podle toho také může upravit například upoutávky, či vynechat nevhodné scény.

V případě DVD médií byl svět rozdělen na 6 částí, u Blu-ray to jsou pouze 3 části. Díky této ochraně nelze na DVD přehrávači zakoupeném v Evropě přehrát film zakoupený v USA. Jedinou výjimkou mohou být disky označené jako „region free“, které je možné přehrávat na přehrávači s jakýmkoliv regionem. Dále existovali přehrávače, které byly taktéž „region free“, ale jejich výroba byla zastavena díky nátlaku filmových studií.

Pro ČR platí region 2 v případě DVD disků a region B/2 pro Blu-ray média. U disků, které jsou označeny jiným regionem není zajištěna kompatibilita a už vůbec nelze počítač s českou lokalizací.

SD – STANDARD DEFINITION

Dnes již pomalu „dosluhující“ formát, který můžeme stále nalézt v podobě běžného vysílání či na DVD discích. Tento formát má rozlišení obrazu pro PAL normu 720 × 576 pixelů a pro NTSC normu činí 720 x 480 pixelů. Počet snímků za vteřinu závisí na dané normě a může nabývat některé z následujících hodnot 24, 25 či 30.